První pohled na aktuální skupinové fotografie ROSA NOCTURNA, na nichž vás upoutá především kombinace „romantické“  černé a červené barvy, by spolu s překladem názvu kapely mohl jistojistě svádět k domněnkám o gotickém hudebním směřování těchto sympatických brňáků. Ale pravda je úplně jinde, neboť skupině okolo jejího ústředního hybatele Tondy „Gabriela“ Bučka jsou blízké především vody melodického těžkého kovu, někdy nazývaného také jako metal symfonický. I tahle škatulka už ovšem kapele začíná být docela těsná, jak o tom ostatně barvitě vypráví její nejnovější album „Andělé a bestie“, jež vznikalo zejména v loňských pandemických časech. O detailech už se rozhovoří sám kapelník a na malinkou chvíli půjčí pomyslný diktafon i zpěvačce Anetě Zatočilové.

Kdo jsou a odkud a kam kráčí ROSA NOCTURNA? Zkus nám kapelu krátce, stručně a zároveň výstižně představit…

Tonda: Jsme parta šílenců, které baví dělat hudbu. To bylo krátce. A teď výstižně. Hrajeme melodický metal. Posluchači a recenzenti nás nejčastěji řadí k symfonic, folk a power metalu. Dost často o nás hovoří také jako o metalové opeře nebo nás častují podobnými přízvisky. Většina z nás je z Brna, někteří i z jiných koutů republiky. No a věříme, že kráčíme vstříc našim fanouškům. Že se naše hudba postupně dostane k víc a víc lidem a zalíbí se jim.

Rozlišuje se vůbec, zda jste kapela nebo jen tvůj projekt? Existuje nějaký okamžik, kdy se to zlomilo?

Tonda: Rozhodně jsme kapela. Byť jsme si zažili veliké, převeliké změny v sestavě a dlouho nás to trápilo. A ano, jisté období jsem v kapele byl jako jediný stálý člen. Ale to prostě bylo historické přechodné období, které bylo jen třeba překlenout. ROSA NOCTURNA byla a bude živá kapela.

Podle čeho si vybíráš své stálé spoluhráče? Jak ses dostal ke spolupráci s Viktorií Surmovou? Jak vnímáš její kapelu SURMA, ve které působí s Herim Joensenem (TÝR)? Je proto ohrožena její budoucnost s ROSA NOCTURNA?

Tonda: Po mnohých zkušenostech je to podle hudebních cílů. Pokud máme stejné směřování, stejné smýšlení a stejné cíle, pak si většinou rozumíme a můžeme spolupracovat. Samozřejmě požadujeme i určitou hudební zručnost, ale na prvním místě je pro nás zapálení pro kapelu. Techniku totiž lze vypilovat, ale názory většinou člověk jen tak nezmění. Prostě si musíme sednout po lidské stránce. V podstatě bych klidně mohl říct, že si nevybíráme, ale že si sedáme. Buď to s daným člověkem funguje, a v tom případě je s námi, anebo to nefunguje a s námi není.

S Viki je to už pět let, co jsem ji oslovil na hostování. Psal jsem jí mail a hrozně se bál, že mě pošle do kytek. Ale vyšlo to a od té doby to vychází stále. Vždycky se jí zeptáme, jestli je s námi ochotná nahrát další písničku, album, klip, odehrát koncert a ona souhlasí. A jsme jí za to moc vděční. Přestože je u nás pořád host, je už takový stálý, řekl bych domácí host.
Takže nějaké ohrožení budoucnosti je dost nepřesná formulace. Kráčíme stejnou cestou, stejným směrem, podporujeme se navzájem. Viki s námi zpívá, hraje v klipech, ostatně i Heri si zahrál v našem klipu „O lásce, o válce a o krvi“. My se na oplátku zase snažíme podporovat a propagovat Viki. SURMA je její vysněná kapela a tak to je. Přejeme jí hodně úspěchů. A co bude v budoucnu, to se uvidí, to ani my nevíme.

A jak se do kapely dostala zpěvačka Aneta Zatočilová?

Aneta: Oslovil mě kamarád, kytarista ROSY NOCTURNY Petr Vosynek. Měla jsem v té době hodně aktivit, práce i svojí kapelu, takže jsem dlouho váhala. Nakonec jsem se šla podívat na zkoušku a trošku víc se zorientovala v jejich hudbě. Velice rychle jsem zjistila, že mě to baví, že mi to přináší nový elán, novou inspiraci, zkušenosti a radost. Takže to rozhodlo. Na jaře, pár měsíců poté jsem zjistila, že očekávám přírůstek do rodiny. To bylo velkým překvapením pro kapelu (smích). Takže jsem stihla jen jeden koncert a nahrávání ve studiu, ale spolupráce pokračuje dál.

V kapele jsi zhruba rok, takže jsi zřejmě nastoupila a rovnou jste šli nahrávat nové album. Nebylo toho na tebe na začátek moc?

Aneta: Mám za sebou nahrávání alba s kapelou SYNAESTHETICS a v té době jsem nahrávala taky písničku pro projekt STOVKA PODYJÍM s Honzou Pavlíkem, Jirkou Kačerovským a Tomem Novotným, takže nahrávání ve studiu pro mě nebylo nic nového. Ale o nahrávání několika písniček pro ROSU jsem se dozvěděla docela na poslední chvíli. V té době jsem byla v osmém měsíci, ještě jsem chodila do práce a zrovna mě čekal týden dovolené. Takže v tomhle to nebylo jednoduché. Mám raději, když se nahrávají věci, které už jsou trošku zažité. Nakonec to ale všechno klaplo.

Má název kapely symbolizovat její (někdejší?) blízký vztah ke gotice nebo je to prostě jenom název, který považujete za dobře znějící?

Tonda: Název kapely je snad to jediné, na čem jsem neměl ani ten nejmenší podíl. Sám jsem nastoupil do kapely ROSA NOCTURNA. Paradoxně, přestože se mně osobně název líbí, za moc dobře znějící ho nepovažuji. Každý ho vyslovuje jinak. Natož pak cizinci. Ale měnit název po deseti letech by byla hudební sebevražda. V překladu do češtiny znamená „noční růže“ a to si myslím, že naši hudbu docela vystihuje.

Stále ještě nové album „Andělé a bestie“ je uváděno jako čtvrtá nahrávka v pořadí ve vaší diskografii. Můžeš jí nějak stručně okomentovat?

Tonda: Asi bych k ní řekl to, že je na ní znát vývoj. To, jak jsme se hudebně měnili a učili se. Jednak na naše nástroje, jednak i co se kompozice a skladatelství týče. Samozřejmě i produkci jsme stále zlepšovali. Od symfonického metalu na prvopočátku teď máme také větší žánrový rozptyl. Hudba je bohatší a propracovanější.

Považuješ proto „Andělé a bestie“ za vrchol vašeho dosavadního snažení? Jaké jsou prozatímní ohlasy na něj?

Tonda: Rozhodně. „Andělé a bestie“ jsou dle všech ohlasů zatím naše nejlepší album. Osobně považuji i minulé album „Za hradbami času“ za hodně dobré, ale já jsem samozřejmě zaujatý. Ostatní členové kapely, fanoušci a recenzenti dávají jasně najevo, že „Andělé a bestie“ jsou ještě o kousek dál. A to mě těší.

Prozraď něco k málo k tomu, kde, jak a jak dlouho album vznikalo…

Tonda: Tak vznikalo převážně u mě doma za počítačem. Taky u Petra u kytary a u pár dalších počítačů. Secvičovali jsme ho na naší zkušebně a nahráli potom v brněnském Sonidosu. A překvapivě vzniklo relativně rychle. První kousky jsme dali dohromady někdy v polovině roku 2019, do konce roku jsme vydali první singl „Lykantropie“. A největší kus práce jsme pak na albu udělali na přelomu 2019 – 2020. Na jaře 2020 jsme ho šli rovnou nahrát. Po prázdninách bylo hotové, dodělaly se věci jako grafika, booklet a v listopadu jsme ho vydali. Zhruba rok a půl práce.

Čípak potomci jsou na albu k zaslechnutí? A jak se jim líbilo nahrávání?

Tonda: Hádej, moji přece. Děcka to baví, ve studiu si to hrozně užívaly. Byla to pro ně taková hra na velký. A teď, bez nadsázky, umí nazpaměť polovinu alba. Jejich nejoblíbenější je „Lékárník“ a „Až jednou“.

Kam chodíš na inspiraci? Řekl bych, že dnes rozhodně není jednoduché složit pestré melodické metalové album a každé takové na naší scéně popravdě považuji tak trochu za „úkaz“…   

Tonda: Těžko říct. Nemám žádný konkrétní zdroj. Většinou jsou to taková políbení múzy. Kdykoliv, kdekoliv. Něco mě napadne, něco zaslechnu. Už jsem ale vypozoroval, že jakmile mě napadne nějaké zajímavé téma třeba s jedním či dvěma verši, které mě opravdu osloví, skládá se mi písnička mnohem lépe, než když k ní přistupuji jinak. Například „Dopisy na frontu“, u nich jsem si uvědomil, jak asi děti vnímaly své otce, když museli jít do války. A jak ti otcové asi vnímali válku a své děti doma. A vznikl z toho průřez celým životem jedné dívky. I když jsem tu písničku slyšel asi dvěstěkrát, má pro mě pořád ohromnou sílu.

Mimochodem, máš nějaké hudební vzdělání?

Tonda: Oficiální školy nemám. Solidní základ hudební teorie mi dal Tony Vodička z KERNu, když jsem k němu chodil na hodiny kytary. No a pak desítky hodin samostudia. A co se hudebního průmyslu týká, vedení kapely a vůbec celého přístupu k ní a jejímu životu, tak to mi v podstatě otevřel oči Tom Hess ve svém kurzu „Music Career Mentoring Program“. Bez toho by dneska už ROSA dávno nefungovala a já bych byl kdoví kde.

Máš nějaké „vzory“ nebo oblíbené kapely? A jaký je poměr mezi hudbou, kterou posloucháš, myslím, jestli upřednostňuješ osvědčená jména a alba nebo se naopak spíše věnuješ novinkám a hledání něčeho „dosud neslyšeného“?  

Tonda: Žádné konkrétní vzory nemám. K hudbě mě přivedli KELLY FAMILY a k metalu NIGHTWISH. Poslouchám všechno melodické a metalové. Hodně mě oslovuje i klasika a filmová hudba. Poměr bych řekl tak půl na půl. Rád se vracím k albům, které frčela v době, když jsem se do metalu zažral. Ale neustále si také rozšiřuji obzory, abych věděl, co je aktuální. A taky samozřejmě naposlouchal „jak se to dělá“.

Když přijde řeč na texty, vystačíš si s konstatováním, že zpíváte o věčném tématu dobra a zla, nebo je v tom cosi hlubšího? Má každý text na novém albu svůj vlastní původní příběh a námět, který navíc jako bonus zapadá do celkového konceptu, nebo je naopak psán právě „na zakázku“ zmíněného konceptu?

Tonda: Pro mě osobně mají texty mnohem hlubší příběhy než jen dobro a zlo. O každé písničce bych mohl vykládat hodinu. Navíc rád používám metafory, personifikace a podobné konstrukce. Takže v písničkách jsou často i konkrétní životní situace, konkrétní lidé, okamžiky. Koncept a název alba jsme vymýšleli, když už byly první písničky na světě. Přemýšleli jsme, co je spojuje, až jsme našli. Zbytek pak vznikal tak nějak s vědomím konceptu.

Co bys řekl názoru, podle nějž psát a zpívat dnes o „dobru a zlu“ je už jen berličkou pro ty, co nejsou schopni vymyslet opravdu výrazný koncept?  

Tonda: Takový názor jsem nezaznamenal. Každopádně si myslím, že my to bereme na posledním albu hodně do hloubky. Co je dobro, co je zlo, existuje vůbec nějaká hranice, lze vůbec rozlišovat?

Jak moc vlastně na novém albu balancujete na hraně metalové opery?

Tonda: To nechť si posoudí každý sám. Ano, album je výpravné, je na něm hodně zpěváků, hodně nástrojů. Prostě bohaté a košaté. Jsou na něm příběhy i lyrické pasáže. Ale určitě jsme ho nepsali s úmyslem napsat nějakou operu nebo tak něco.

Jak vypadá, resp. vypadala živá produkce ROSA NOCTURNA, myslím ve smyslu přidané pódiové hodnoty v podobě kulis a dalšího dění krom „hrající kapely“? A jak bude vypadat vaše pódium a scéna na něm až se jednou bude zase moct koncertovat?  

Tonda: Snažíme se naši stage i kapelní image stále vylepšovat. Takže postupně, jak máme prostor a finance, vymýšlíme, obměňujeme a vylepšujeme. Koncert by měl podle nás nabídnout víc než jen muziku. Tu si může každý pustit doma. Koncert by měl být zážitek a energie a na tom pracujeme. Například si často vytáhneme i fanouška k nám na stage, aby si s námi zablbnul při nějaké písničce.

Kdy a kde jste mimochodem hráli naposledy živě a jaké máš na to vzpomínky? Napadlo tě v té chvíli, že je to na dlouhou dobu naposled?

Tonda: Naposledy to bylo v Ostravě před podzimním lockdownem. Zrovna jsme rozjížděli tour s kapelami REBEL a DONOR. Byl to první a zároveň poslední koncert. Smutné. Samozřejmě večer byl skvělý a už se moc těšíme, až zase budeme moct vystupovat.

Plánujete a řešíte aktuálně budoucnost?

Aneta: V současné době pilujeme písničky na živé hraní – upřímně doufám, že se dočkáme ještě letos, plánujeme nahrávání videoklipu, ale řešíme i spoustu dalších věcí jako třeba focení nového merche, nahrávání písniček v akustické verzi a s anglickými texty. Zkoušeli jsme taky home recording písničky „Padám“, který za nedlouho vypustíme. V ROSE se pořád něco děje, a to se mi líbí.

Jak tráví tyhle smutné časy kapelník jednak v soukromí a jednak v rámci kapely?

Tonda: V soukromí na homeoffice. A v kapele... tam se pořád něco děje, jak už říkala Aneta. Já bych k tomu ještě dodal, že připravujeme reedici prvních dvou alb. Budoucnost aktuálně moc plánovat nejde, ale než doděláme všechno, co máme rozdělané, tak uplyne dalšího půl roku a to už snad bude vše jasnější.

Jedna aktuální otázka: necháš se očkovat proti Covid-19? A pokud ano, jakou vakcínu jsi ochoten do sebe nechat vpravit?

Tonda: Hele, to zatím neřeším, protože na mě řada s očkováním přijde až hodně pozdě. Až to bude aktuální, zvážím dle situace, dostupných vakcín a tak. Rozhodně si ale myslím, že by nikdo neměl situaci zlehčovat a vadí mi, když je z nemoci politika. Ta nemoc tady je a zbavit se jí chceme všichni. Takže pro to musíme i něco udělat.

Jestli máš ještě něco na srdci, tady je ten správný závěrečný prostor:

Tonda: Chtěl bych všem v těchto zvláštních časech popřát hodně zdraví a také pevné nervy. A samozřejmě, podporujte svoje oblíbené kapely. Bez vás fanoušků by naše snažení nemělo vůbec cenu.